Tvaroh si ve škopcích („štandle“) či v pytlích tvarůžkář dovezl od zemědělců, z trhů a nebo z mlékáren domů a zvážil ho kvůli solení. Na 100 kg se dávalo v zimě 3,5 až 4 kg soli, v létě až 5 kg. Více solené tvarůžky zrály pomaleji. Během 1-3 dnů ežel v tvaroh nízkých sudech, kde se promíchával. Při mletí mlýnem se solilo až po prvním, častěji po druhém pomletí (mlelo se i 4x), aby tvaroh nebyl „kroupnatý“.
Původně se ale tvaroh zpracovával hnětením. Byla to nejnamáhavější práce při výrobě. Nejobtížnější a pomalé zůstávalo hnětení rukama užívané jen u malého množství tvarohu a nejrozšířenější původní postup představovalo šlapání tvarohu bosýma a dobře umytýma nohama. Dvě děvečky nebo jeden muž jej prošlapávaly 30 cm vysokou vrstvu tvarohu jednu a půl až dvě hodiny. Kdy skončilo zpracování tvarohu hnětením nebo šlapáním není jasné, ale podle pamětníků je doloženo v 30. letech 20. století v Luké a v Lošticích.
Tvaroh, který se během několika dnů nezpracoval na tvarůžky, se uložil do sudů a nebo později do betonových zásobníků. V kládích byly ve výšce přibližně 20 cm odspodu provrtané otvory, aby mohla odtékat syrovátka a v betonových bazénech na dně byly uloženy lišty s drážkami umožňujícími odtok syrovátky.
Celý proces zpracování tvarohu zjednodušilo a zkvalitnilo používání mlýnů na tvaroh, které se velmi rychle rozšířily od přelomu 19. a 20. století. Mlýny představovaly často jedinou mechanizací v malých tvarůžkárnách a základem mletí byly dva proti sobě se otáčející válce. Mlýny byly původně na ruční a později většinou na elektrický pohon. U některých tvarůžkářů se objevily výhrady, že „…mlýn nemůže nohy nahradit…“, ale technický pokrok se tím nezastavil. Mlýny měly zprvu dřevěné a pak granitové či ocelové válce, kde šlo různě nastavit rozchod válců a nebo tlak péra na válce. Rozchod mezi nimi se nastavoval podle druhu mletí tak, že prostor mezi válci se při dalším mletí zužoval. Tovární výroba tvarůžků si vyžadovala velké mlýny a váhu.
Doplňkem pro celé mletí byla káď, vanička nebo bedna (případně na kolečkách), kam padal semletý tvaroh a jak uvádí odborná literatura: „…ve spodu válců jest dřevěný nebo železný pocínovaný nůž ku sbírání (seškrabávání) tvarohu…“. Nahradit jej mohla i ocelová struna, ale opět pocínovaná, neboť patřilo k desateru tvarůžkáře, že tvaroh a železo se nesmí během výroby potkat. Pocínování i další výrobu pro tvarůžkáře zajišťovala klempířská firma Richarda Mittaga v Lošticích.
Zejména pečlivě se tvaroh musel zpracovat pro ruční výrobu, protože u pozdějších a elektromotorem poháněných formovacích strojů se tvaroh prohnětl ještě hnacím šnekem, který tlačil tvaroh do formovacího stroje. Pokud se tvaroh kupoval na sklad, umlel se a napěchoval do sudů (v Lošticíc i v Hněvotíně nazývaných štandle) nebo betonových bazénů palicí, ale častěji šlapáním. Skladovat se tvaroh mohl i venku a pokud zmrznul, byl při opatrném zacházení použitelný k výrobě. Pro další zpracování se pak míchával - většinou na polovic - čerstvě zpracovaný a skladovaný tvaroh, který jinak zůstával po celou dobu zatížený (většinou desky zatížené kameny nebo betonovými bloky). Při ukládání v bazénech se odváděla syrovátka zvláštními drážkami v dřevěných lištách na jejich dnech. Pro vlastní výrobu se musel tvaroh zpracovat tak, až z něj bylo „lepkavé těsto“ a hmatem tvarůžkář necítil „žádné krupky“.
K osvětlení provozu při výrobě se používaly petrolejové lampy, později ojediněle acetylenové světlo a vše změnila od počátku 20. století elektřina. V Lošticích to byla městská elektrárna roku 1909.
