Tradice domácí výroby stála u počátků živnostenské výroby tvarůžků. Tvaroh se osolil, uhnětl rukama a dlaněmi se pleskaly i bochánky, které byly tvarem větší než pozdější živnostensky vyráběné tvarůžky. Obvykle měly průměr 8 - 9 cm, sušily se na deskách v řadách po dvou nebo třech vedle sebe. Deska se obvykle vystrčila z okna komory a nebo se sušilo na slunci, ale to po předchozím mírnějším sušení, aby tvarůžky nepraskaly.

Usušené se omývaly syrovátkou nebo vlažnou vodou a pak se ukládaly do kameninových hrnců a překrývaly se „plachetkou“. Hrnce se ukládaly do komory nebo sklepa, kde se tvarůžky překládaly. Na hlavní zemědělské práce se chystalo10 až 12 hrnců tvarůžků (pamětníci o době kolem roku 1900) a ojediněle je podomácí výroba tvarůžků doložena ještě ve třicátých letech 20. století. Mezi živnostenskou a podomácí výrobou je doložena ještě ve třicátých letech 20. století výroba zakázková, kdy se nosil tvaroh zručné ženě, která jej zpracovala na tvarůžky. Platba za práci byla obvykle naturální. Lze podle analogií předpokládat, že šlo do přelomu 19. a 20. století o rozšířený způsob výroby tvarůžků, ale přesnější údaje k ní nejsou.