Z prohněteného, prošlapaného nebo semletého tvarohu vznikal tvar budoucího tvarůžku několika způsoby, které získaly své jméno podle zvolené techniky a většinou i podle zvuků, které ji provázely. Pleskání je nejstarší a ojediněle se udrželo u nejmenších výrobců až do prvních desetiletí 20. století. Tvarůžkář nebo jeho pracovnice (pleskačky) zhotovili z kousku tvarohu kuličku a stiskem mezi dlaněmi vznikl tvar budoucího tvarůžku, se kterým jako s kolečkem přejeli po rovné ploše šindele, aby se „…vyrovnaly …zapravily …přikulatily…“ jeho okraje.
U ručního pleskání velmi záleželo na přesném odhadu množství tvarohu: menší než objednanou obvyklou velikost (tvarůžky se neprodávaly větším odběratelům na váhu, ale „na kopy“, tedy po 60 kusech) by reklamoval odběratel, větší dávkování by poškodilo výrobce. Součástí pracoviště pleskaček proto zůstávaly trvale jednoduché, dvouramenné a většinou dřevěné váhy. Nejzkušenější pleskačky převažovaly vždy první kus z každé kopy, tedy 60 tvarůžků, ale ostatní používaly váhu častěji.
U větších výrobců mívala zkušenější pleskačka za úkol připravovat dávky - množství tvarohu na jeden tvarůžek - ostatním. Velké tvarůžkárny zaměstnávaly i více jak deset pleskaček a o jejich postavení ve výrobě rozhodoval cvik a zkušenost.„ Uvádí se, že dobrá pleskačka vyrobila za den podle velikosti 50 - 70 kop a ty nejlepší až 100 kop - tedy 6000 kusů tvarůžků. Odtud vzniklo rčení: “…ty nepotřebuješ stroj, ty máš…„ a následovalo jméno pleskačky. Pokud pracovaly tvarůžkářky v mlékárně, kde měly pracovníci na starosti celou výrobu, upleskaly denně 25 - 35 kop a jejich denní plat se pohyboval kolem 2K 40h.Ve stejné době - kolem roku 1900 - se pleskalo většinou v akordu s tím, že za jednu kopu dostávala pleskačka jeden krejcar, tedy 2 haléře. Pleskačky pracovaly obvykle ve dvojicích, ale každá si ukládala kvůli kontrole výrobky zvlášť na své “šindele„ a do svého „oddílu“ v darech. Zůstávalo nepsaným zákonem, že při nedodržení velikosti musely pleskačky vadné kusy znovu upleskat. Šindele, nehoblované nebo drážkované desky o rozměrech obvykle 120 - 130 x 28 a o síle kolem 1 cm, někdy drážkované, patřily k formování až do počátku 21. století.
